Naše rodinná historie
Z horských údolí až na mořské pobřeží
V této meziválečné době se můj dědeček a jmenovec Georgi Bečev začal zabývat obchodem s vlnařskou produkcí z pohoří Rodopy v jižním Bulharsku, odkud sám pocházel. Několikrát do roka se vydával s obchodními karavanami do města Gjumjurdžina (dnes Komotini, gr. Κομοτηνή) ležícího téměř na pobřeží Egejského moře. Tady rodopské vlněné deky, přehozy, chalište nebo látky a příze prodával místním bulharským, řeckým či tureckým kupcům. Zboží pak putovalo dále do přístavů v Evropě a Orientu. Po dlouhou dobu se právě takto vlněné výrobky z Rodop dostávaly na pulty obchodů v Istanbulu a jiných velkých městech.
První kamenný obchod s vlnou
Později si dědeček otevřel vlastní obchod s vlněným zbožím ve městě Kardžali (bg. Кърджали) v podhůří Rodop. A právě před ním pózuje na snímku z našeho rodinného alba. Kardžali bylo v té době významnou křižovatkou, kam se sbíhaly důležité cesty z Rodop a Trákie. Proto sem proudila velká část produkce z této proslulé vlnařské oblasti bez ohledu na to, zda šlo o výrobu z domácích tkalcovských dílen či větších manufaktur.
Katastrofy 20. století
Osmanské dozvuky na jihu Bulharska
Vlně se věnovala i jeho manželka, moje babička. V Kardžali provozovala polostátní obchod s rodopskými dekami, přehozy i chališťaty. Šlo zároveň o výkupní stanici vlny, takže se sem sjížděli chovatelé ovcí z širokého okolí. Babičce vlnu předávali ve velkých jutových pytlech. Ta ji vážila na velké stolní váze a následně hodnotila její jakost a čistotu. Znalost turečtiny byla nezbytná, neboť velkou část obyvatel východních Rodop tvoří Turci, kteří dříve často neuměli bulharsky. Dohadování se o kvalitě vlny bývalo velmi temperamentní, podobně jako smlouvání o ceně na orientálním bazaru. Babička si počínala obratně, ale zároveň se smyslem pro spravedlnost. Mezi místními Turky se těšila velkému respektu.
Balkán nebo Orient?
V Rodopech jsem se sestrou často trávil celé léto. V prostředí babiččina vlněného obchodu jsem se cítil jako ryba ve vodě. Pamatuji si, jak jednou měsíčně přijíždělo nákladní auto, z něhož jsme vykládali nové deky a poté ho plnili pytli s vlnou směřující do výroby. Babiččin obchod mi vždy připadal jako nejdůležitější místo ve městě, středobod jeho dění. Mohl se mu rovnat snad jen blízký pazar, zeleninový trh. Magazina byl pro mne tepajícím srdcem Kardžali, kam mířili nejen ti, kdo chtěli dobře nakoupit a prodat vlnu. U kafe a za zpěvu muezzina se zde řešily všechny myslitelné problémy mnohonárodnostního města. Pamatuji si též na babiččina tureckého pomocníka Beysima, který nosil černé vlněné kalhoty zvané pоturi a baret. Obojí bylo poznávacím znamením bulharských Turků.
Věhlas babiččina obchodu postupem času začal sahat za hranice země. Ve velkém přijížděli Turci z Istanbulu a Bursy, aby své dcery vybavili náležitým věnem. Kvůli čekání na hranicích se do města obvykle dostali až v odpoledních hodinách, kdy se v celém jižním Bulharsku drží siesta. Babička ji vždy, když ji návštěvníci zdaleka zavolali od branky zpoza hradby fíkovníků a růží, přerušila, šla s nimi do obchodu, aby jim ve čtyřicetistupňovém vedru nabídla to nejlepší z rodopského vlnařství…
Dětství v Rodopech
Z východorodopského Kardžali jsme vždy jezdili také za prababičkou do centrálních Rodop, kde bylo během horkého balkánského léta vždy o něco snesitelněji. Cesta tam vrzajícím autobusem s bezpočtem serpentin lemovaných nádhernými loukami, hlubokými lesy, všudypřítomnými češmami, tj. kamennými pítky s osvěžující vodou a starobylými mosty klenoucími se nad třpytivými říčkami, bývala sama o sobě zážitkem. Končila ve vesnici plné vysokých kamenných domů s přesahujícími dřevěnými patry. Z každého okna visela čerga, vlněná deka nebo chalište. V jednom z takových domů bydlela baba Dora, moje prababička, která se dožila téměř sta let. V přízemí měla malý domácí stav na chalište a v každé myslitelné zásuvce vestavěné vyřezávané skříně, měla pečlivě vyskládané pestrobarevné deky a přehozy. U baby Dory jsme se se sestrou každé ráno budili zvoněním ovčích a kravských zvonců stád, která po pěšině kolem našeho domu procházely do hlubokého údolí řeky Arda. Navečer se stejnou cestou vracely zpět.
Balkánská vlna v Evropě
Jak léta plynula, začal jsem si uvědomovat, že vlna v Čechách vůbec není tak samozřejmá, jako na Balkáně. Deky, chališťe nebo kilimy, které jsem odnepaměti považoval za přirozenou součást života, jako by ve střední Evropě téměř neexistovaly. A tak ve mně nakonec uzrála myšlenka přinést to nejlepší z rodopského vlnařství i do Čech. Na jaře r. 2008 jsme se s dvěma kamarády – Tomášem a Honzou, kteří byli po několik následujících let společníky a dodnes jsou přáteli v životě - vyrazili na první pracovní cestu do Rodop a Staré Planiny. Naše cesty po Bulharsku byly velmi bohaté na koloritní historky. Důležité ale je, že položily základy dlouhodobých partnerství a přátelství trvajících dodnes. Osobně znám všechny tkalce a kilimáře, kteří pro nás vyrábějí. Bez toho by ostatně obchodování s Balkánem bylo nejen nudné, ale často téměř nemožné. Balkanova za to vděčí náročnému vyjednávání u bezpočtu šálků kávy. A třebaže se Balkanova postupně čím dál více rozkročuje napříč Balkánem i Malou Asií, můžete si být jisti, že Vám vždy bude nabízet jen prvotřídní výrobky z přírodních materiálů se silným osobním příběhem a jasným rodokmenem vyrobené postupy osvědčenými generacemi a metodami šetrnými k životnímu prostředí. Výrobky s velkým nebo dokonce absolutním podílem ruční práce. Protože rodinná tradice nás zavazuje a tak se snažíme, abychom jí nedělali ostudu ani teď, v 21. století.
